ADAPTACE VE ŠKOLCE

Je důležité říct hned na začátku: neexistuje jedna univerzální odpověď, jak dlouho má adaptace trvat nebo jak přesně má probíhat. Každé dítě je jiné, každá rodina má svůj příběh a každé dítě potřebuje trochu jiný čas, podporu i způsob ujištění.

Za roky práce v předškolním prostředí ale vidím jednu věc znovu a znovu: dětem nejvíce pomáhá klid a jistota rodičů. Pokud rodič sám váhá, je nejistý, několikrát se vrací, dlouze se loučí nebo odchod opakovaně odkládá, dítě to velmi citlivě vnímá. Ne proto, že by rodič dělal něco špatně, ale proto, že malé dítě čte hlavně emoce dospělých kolem sebe.

Ranní rozloučení by proto mělo být milé, jasné a předvídatelné. Pusa, obejmutí, krátké ujištění, že se odpoledne zase uvidíte, a potom odchod. Může to znít tvrdě, ale ve skutečnosti tím dítěti pomáháme. Každá další "ještě jedna pusinka" nebo "ještě chviličku" často neulevuje dítěti, ale prodlužuje jeho nejistotu.

Pláč při adaptaci není selhání dítěte ani rodiče. Je to běžný projev emocí, které malé dítě ještě neumí dobře pojmenovat ani regulovat. Dítě tím neříká, že školku nezvládne. Často tím spíš říká: "Nevím, jak na to. Pomoz mi tím projít."

A právě od toho jsme ve školce my dospělí. Abychom dítěti nabídli bezpečí, přijetí, jasný režim a postupně mu pomohli zjistit, že školka je místo, kde může být dobře i bez rodiče. Adaptace není závod. Někdy trvá pár dní, někdy několik týdnů. Důležité je vnímat dítě, spolupracovat s učiteli a držet společný směr.

Moje rada na závěr zní: vyberte školku, které věříte, a potom věřte i lidem v ní. Děti potřebují cítit, že dospělí kolem nich vědí, co dělají. Právě z této jistoty mohou postupně čerpat i ony samy.

AUTOR: JAN VODRÁŽKA