REŽIM ANO ČI NE

Děti mají rády pravidelný režim. Potřebují vědět, co bude následovat, co se od nich čeká a kde jsou různé mantinely. Dnešní trend někdy říká: nechte dítě, ať si samo určuje svůj rytmus podle toho, jak to cítí. Já se s tím úplně neztotožňuji. Sto lidí, sto chutí, ale za roky praxe ve školkách vidím jedno: děti režim nejen zvládají, ony ho samy vyžadují.

Má to jednoduchý důvod. Když dítě ví, co bude, nemusí to řešit. A tím se mu uvolní hlava. Přemýšlení o tom, jestli se dneska půjde ven, jestli bude svačina a kdy vlastně, není žádná legrace — je to práce a malé dítě na ni nemá kapacitu. Když tuhle práci odvede dospělý, dítěti zbude energie na to, co je v jeho věku doopravdy důležité: hrát si, zkoušet, stavět, hádat se o lopatičku a zase se udobřit, učit se mluvit, lézt, prohrávat. To jsou věci, které dítě posouvají dál. A na ty potřebuje volnou hlavu, ne nejistotu.

Ve školce to vidíme každý den. "Kdy bude ranní kruh?" "Teď má být cvičení?" "A proč dneska není?" Pro dítě to nejsou detaily. Je to jistota. Pravidelnost mu dává klid, protože nemusí pořád řešit, co bude dál.

Mě na tom vždycky pobaví jedna věc. Rodič mi u dveří řekne, že doma nechává dítě, ať si samo rozhodne, kdy půjde spát a jestli se mu chce jíst. A za dvě věty dodá, že odpadky vynáší sám, protože dítě by je stejně po cestě rozsypalo, a nádobí mu také raději nedává, aby něco nerozbilo. Tak si to srovnejme: na kbelík s odpadky ho nepustíme, ale rozhodování o vlastním spánku a jídle — tedy o dvou věcech, na kterých stojí celé jeho fungování — mu klidně předáme. Přitom vynesení odpadků se dá zvládnout na druhý pokus. 

Pro správný vývoj dítěte v raném věku jsou režim a jasná pravidla velmi důležité. Tříleté dítě si opravdu nemůže každý den samo určovat, kdy půjde spát, kdy bude jíst nebo jestli si vyčistí zuby. Od toho jsme tu my dospělí, rodiče, učitelé a průvodci. Pomáháme dětem vytvořit návyky, které jim později usnadní život.

Ke stejné kategorii patří i návštěva lékaře. Žádné dítě si nevybere, že dneska půjde na očkování nebo si nechá prohlédnout ucho. Ani my dospělí k doktorovi neskáčeme radostí, jen už víme, proč tam jít musíme. Dítě to ještě neví, a tak to za něj musíme vědět my. Totéž platí o zubech, o jídle v rozumných intervalech a o spánku. Tohle nejsou položky k hlasování. Tohle jsou věci, které drží dospělý — a dítě se na to může spolehnout.

Nechápejte mě špatně, rozhodovat se dítě učit má. Jen je potřeba dát mu na výběr věci, kterým rozumí. Jaký plyšák půjde dneska spát do postele. Jestli si vezme modré tričko, nebo to s bagrem. Kterou knížku budeme číst. Jestli si vezme na procházku kyblík, nebo auto. To jsou dětská rozhodnutí a dítě je zvládá, protože je dělá ve světě, do kterého vidí. A funguje to i praktičtěji, než se zdá: dítě, které si samo vybralo tričko, se do něj většinou obleče rychleji než to, kterému ho podáte.

Slyším dneska často, že rodič má být dítěti průvodcem. S tím souhlasím, je to hezky řečené. Jen si u toho slova všimněme jedné věci — průvodce není někdo, kdo jde vzadu a kouká, kam se skupina vydá. Průvodce zná cestu, drží směr, hlídá čas a ví, kudy se nechodí, protože je tam sráz. Zároveň nechá lidi zastavit se u pěkného výhledu a vyfotit se. Přesně tohle je role rodiče. Držet směr a bezpečné hranice a uvnitř nich nechat dítěti co největší volnost.

Děti milují opakování. Když je naučíte novou hru a dobře je namotivujete, chtějí ji hrát znovu a znovu. Kdo někdy dítě naučil Dobble nebo prší, dobře ví, že se pak doma občas schovává, když se objeví karty na stole. A stejně fungují i běžné denní činnosti. Čištění zubů, příprava batohu do školky, uklízení hraček nebo drobná pomoc doma. Pokud z toho uděláme příjemný rituál, dítě ho časem přijme jako přirozenou součást dne. A často se stane i to nejhezčí: začne nám ho připomínat ono samo.

Tady je důležité říct, co režim není. Není to seznam zákazů. Když si rodič plete řád s přísností, skončí u toho, že celý den jenom velí a zakazuje, večer je vyčerpaný a dítě stejně nic nedělá. Řád se dá postavit mnohem lépe — na třech věcech. Na pozitivní motivaci, tedy na tom, že se dítěti vyplatí spolupracovat, protože z toho něco má, byť jen společnou chvíli a naše potěšení. Na předvídatelnosti, tedy že věci chodí ve stejném pořadí a dítě dopředu ví, co přijde. A na klidné důslednosti, tedy že co jednou řekneme, to platí — bez křiku, bez vyjednávání a bez pěti různých verzí podle toho, jak jsme unavení. Klid je přitom důležitější než přísnost. Dítě se totiž neřídí hlasitostí, ale tím, jestli se to, co říkáme, opravdu stane.

V praxi to nejsou žádné velké systémy. Ráno stačí stejné pořadí kroků: záchod, oblékání, snídaně, boty. Když se nemění, dítě se do něj po pár týdnech dostane samo a vy přestanete být budík.

U jídla pomáhá jednoduché pravidlo: co bude, určuji já, kolik toho sní, určuje ono. A jí se u stolu, ne v pohybu po bytě s rohlíkem v ruce.

Odchod je klasický bod výbuchu, tam se osvědčí ohlásit ho dopředu. "Ještě dvě kola na klouzačce a jdeme." Pak ta dvě kola opravdu nechat doklouzat a potom opravdu jít. Kdo přidá třetí, začíná zítra od nuly.

A večer funguje nejlépe tichý sestup: úklid hraček, koupel, zuby, pyžamo, knížka, světlo. Vždycky stejně, vždycky zhruba ve stejný čas. Ta knížka je mimochodem to nejlepší, co v ten den můžete udělat — je to odměna i signál zároveň.

A nebojte se, že tím dítě o něco ochudíte. Ono si pořád bude vybírat plyšáka, tričko i knížku, pořád si bude hrát po svém a pořád si bude umět vydupat svoje. Jen nebude muset řešit, jestli se dneska bude večeřet. A až vám jednoho dne samo řekne, že si jde vyčistit zuby, protože "to se přece dělá po večeři", budete vědět, že to celé stálo za to.

Moje rada na závěr zní: Dejte dětem režim, rituály a jasná pravidla. Neberou jim svobodu. Naopak jim dávají pocit bezpečí. Dítě může být uvolněné právě proto, že ví, že některé věci drží dospělý, kterému může věřit.

AUTOR: JAN VODRÁŽKA